Bitva na Bílé hoře 1620
Následující expozicí bychom rádi veřejnosti představili konfesně vyvážený pohled nejen na bitvu samotnou, ale také to, co jí předcházelo a její následky. Připomeneme náboženské poměry v Evropě a v Čechách, pražskou defenestraci místodržících, peripetie stavovského povstání, volbu Fridricha Falckého českým králem, bitvu samotnou, potrestání stavů a počátky i důsledky třicetileté války.
Defenenstrace
Korunovace Fridricha Falckého
Bílá Hora
Panna Marie Vítězná
Kostel Pany Marie Vítězné
Poprava českých pánů
Očista v době pobělohorské
Mariánský sloup
Mariánský sloup jako symbol
V 16. století se zásadně proměnily náboženské poměry v Evropě. V roce 1517 přibil Martin Luther (1483–1546) na dveře kostela ve Wittenbergu své reformační teze. Jeho kritika byla namířena proti odpustkům, přebujelému kultu Panny Marie a světců, klášternímu způsobu života a hovořila o odmítnutí sedmi svátostí (akceptoval pouze křest a eucharistii).
Jeho učení rozpracovali další reformátoři a kodifikováno bylo v augšpurském vyznání víry z roku 1530, které císař Karel V. odmítl. Až v roce 1555 byl uzavřen augšpurský mír znamenající možnost volby konfese podle zásady: koho panství, toho náboženství (cuius regio, eius religio). Ve Švýcarsku s radikálnější formou reformace vystoupili Jan Kalvín (1509–1564) a Ulrich Zwingli (1484–1531), ve Skotsku John Knox (1505–1572). Tento směr pronikl do Francie (hugenoti) a do Nizozemí (země Utrechtské unie), které se v roce 1581 osvobodilo ze španělského područí (Spojené provincie nizozemské). Katolická reakce byla opožděná, ale velmi zásadní. Defenzory víry na této straně byli Habsburkové vládnoucí ve Španělsku, v Nizozemí, v rakouských zemích a v Čechách. V roce 1547 Karel V. porazil v bitvě u Mühlberka protestantské stavy.
V roce 1545 svolal papež Pavel II. do Tridentu církevní koncil, který přinesl zásadní reformu církve. Výraznou roli v jejím prosazení mělo Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) založené sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským.
Tridentský koncil svolaný papežem Pavlem III. zasedal v Tridentu v letech 1545–1563. Přinesl reformu katolické církve. V závěru se ho účastnilo na 250 významných církevních hodnostářů.
zdroj: soukromé kolekce
Mapa konfesí v Evropě kolem roku 1600. zdroj: soukromé kolekce
Petr Pavel Rubens, sv. Ignác z Loyoly, kol. 1600. Sv. Ignác z Loyoly
(1491–1556) patří k zakladatelům Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů).
Pochází ze Španělska. Původně se živil jako voják, ale těžké zranění
ho upoutalo na delší čas na lůžko, kde se pod vlivem četby
duchovní literatury rozhodl oddat se duchovnímu životu. Proslulá
je jeho metoda duchovních cvičení (exercie). zdroj: soukromé kolekce
„Paris vaut bien une messe.“
Náboženská situace v Evropě se vyostřila v roce 1572, když po svatbě hugenota Jindřicha Bourbonského se sestrou krále Karla IX. Markétou z Valois byli v Paříži vyvražděni hugenoti. Částečný smír nastal v roce 1598, kdy král Jindřich IV. vydal edikt nantský zaručující náboženskou toleranci ve Francii. V Anglii na trůn usedla v roce 1558 Alžběta I., která si přála šíření reformace. Od roku 1538 zde získávala silné pozice anglikánská církev. Alžběta I. odmítla ruku španělského krále Filipa II., jenž vypravil proti Anglii obrovskou flotilu (Armada), která byla zničena u anglických břehů v roce 1588. Za Alžbětina nástupce krále <strong> v Londýně vypuklo v roce 1605 tzv. spiknutí střelného prachu, kdy chtěla skupina katolických šlechticů vyhodit do povětří anglický parlament s králem. Tímto úkolem byl pověřen Guy Fawkes. Na poslední chvíli bylo spiknutí odhaleno a vůdcové byli popraveni. K nejistotě doby přispívali také Turci anektující loďstvem postupně celý Balkán a velkou část Uher. V roce 1571 byla flotila osmanské říše naštěstí rozdrcena v bitvě u Lepanta loďstvem Svaté ligy vedeným Juanem de Austria.
Z příkazu krále Karla IX. byli 24. srpna (na svátek sv. Bartoloměje) 1572 zavražděni vůdcové hugenotů, včetně admirála Gasparda de Colignyho. Vraždění se přeneslo i do dalších francouzských měst. Francois Dubois, Bartolomějská noc v Paříži r. 1572 (olej na plátně, 1584). zdroj: soukromé kolekce
Zobrazení spiklenců střelného prachu. Zobrazení šlechtici katolického vyznání se rozhodli 5. listopadu 1605 provést atentát na anglického krále Jakuba I. Pomocí sudů se střelným prachem ukrytých ve sklepě chtěli vyhodit do povětří Sněmovnu lordů.
zdroj: soukromé kolekce
Paolo Veronese, Bitva u Lepanta, 1571. Dne 7. října 1571 v Jónském moři v Korintském zálivu u přístavu Nafpaktos (Lepanto) rozdrtila flotila Svaté ligy pod vedením Juana de Austria silnější flotilu Aliho Paši, jenž v bitvě zahynul. Toto vítězství zpomalilo tureckou expanzi na moři.
zdroj: soukromé kolekce
Portrét Melchiora Rederna, majitele Frýdlantu – svědka bartolomějské noci. Melchior Redern, pozděj prezident válečné rady Rudolfa II., byl svědkem vraždění za bartolomějské noci v Paříži. Na fasádě svého zámeckého sídla ve Frýd lantu nechal zobrazit alegorii na náboženskou toleranci ve Francii.
zdroj: soukromé kolekce
Portrét Alžběty Anglické. Anglická královna Alžběta I. (1533–1603) byla poslední panovnicí z rodu Tudorovců. Byla dcerou druhé ženy Jindřicha VIII. Anny Boleynové. Za její vlády upevnila své postavení anglikánská církev. Její vláda je považována za počátek „zlatého věku“ Anglie. zdroj: soukromé kolekce
NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ
V LETECH 1580–1627
Po husitských válkách se většina obyvatelstva království hlásila k utrakvismu, duchovnímu proudu vycházejícímu z tradic husitství. Utrakvisté přijímali tělo i krev Páně (podobojí způsobou, sub utraque), a to včetně nemluvňat.
V roce 1457 byla založena bratrem Řehořem v Kunvaldu Jednota bratrská, která odmítala kompromisní utrakvismus reprezentovaný utrakvistickým arcibiskupem Janem Rokycanou. Hlásila se k odkazu Petra Chelčického hlásajícího nenásilí a odmítajícího hájit slovo Boží zbraněmi. Velkými osobnostmi Jednoty bratrské, která byla zprvu považována katolíky i utrakvisty za sektu, byli duchovní Tůma Přeloučský, bratr Lukáš, Jan Augusta, Jan Blahoslav a biskup jednoty Jan Ámos Komenský; ze světských ochránců Petr Vok z Rožmberka, Karel st. ze Žerotína či Václav Budovec z Budova.
Na Klaudiánově mapě Čech z roku 1518 jsou města utrakvistická (převážně s českým obyvatelstvem) označena kalichem, města katolická (převážně s německým obyvatelstvem) pak svatopeterskými klíči.
Klaudiánova mapa Čech, Norimberk, 1518. V nejstarší konfesijní mapě v Evropě jsou kalichem označena města utrakvistická, svatopeterskými klíči města katolická. Dominuje jí vůz tažený na obě strany symbolizující náboženské rozdělení země.
zdroj: soukromé kolekce
Česká konfese je důležitý náboženský dokument, který zajišťoval svobodnou volbu náboženského vyznání. Na žádost zemského sněmu ji potvrdil císař Maxmilián II.
zdroj: soukromé kolekce
Různé výtisky kralického vydání (před r. 1613) českého překladu bible přeložené z biblických jazyků teology Jednoty bratrské.
zdroj: Archiv Jednoty bratrské
Po Lutherově vystoupení v Sasku německá šlechta (např. páni ze Salhausenu či z Bünau) a města s německy mluvícím obyvatelstvem (např. Jáchymov, Krupka) v severozápadních Čechách konvertovaly k luterství. Luterství ovlivnilo tzv. novoutrakvisty a radikální myšlenky Kalvínovy pronikly do Jednoty bratrské. V roce 1575 předložili císaři Maxmiliánovi II. protestantští stavové Českou konfesi, společné vyznání víry všech nekatolických církví, k němuž se hlásilo okolo 80 % obyvatelstva. Také v katolickém prostředí nastalo oživení poté, kdy v roce 1556 přišli do Čech jezuité.
V roce 1609 císař Rudolf II. vydal z přinucení protestantských stavů Majestát, podle něhož neměli být nekatolíci nuceni k přestoupení na katolickou víru. Zvláštní Majestát vydal císař
také pro Slezsko. Němečtí luteráni si v Praze postavili v letech 1611–1613 na Malé Straně kostel Nejsvětější Trojice a na Starém Městě kostel sv. Salvátora. V roce 1618 byly na církevních panstvích zbořeny luteránské kostely – a to byl jeden z důvodůdefenestrace místodržících. Jejím důsledkem byl otevřenýkonflikt s císařem. Po bitvě na Bílé hoře museli nekatolíci podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 buď konvertovat, nebo odejít ze země.
Luteránský kostel sv. Salvátora na Starém Městě pražském byl postaven na pozemku, který roku 1610 pro staroměstskou luteránskou obec zakoupil hrabě Jáchym Ondřej Šlik. Postaven byl v letech 1611–1614 podle projektu Jana Dominika de Barfis či Giovanniho Marii Filippiho. Po Bílé hoře byl předán paulánům.
Sv. Petr Canisius (1521–1597) byl jezuitou anglického původu. V roce 1556 byl jmenován provinciálem a přivedl do Prahy dvanáct spolubratří. Usadili se u Karlova mostu, kde zřídili kolej, tzv. Klementinum. Stál také u zrodu studentské mariánské družiny zasvěcené Neposkvrněnému početí Panny Marie.
zdroj: soukromé kolekce
Jan Augusta (1500–1572) působil jako biskup Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, kde byl velký bratrský sbor. Byl velmi literárně činný. Za svoje duchovní působení ho císař věznil na hradě Křivoklátu.
zdroj: soukromé kolekce
Originál Majestátu Rudolfa II., 1609. Podle Rudolfova Majestátu z roku 1609, který si vynutili čeští stavové na císaři Rudolfu II. za podporu při jeho sporu s bratrem Matyášem, nesměl být žádný obyvatel Království českého nucen ke změně konfese. Císař Ferdinand II. zneplatnil listinu tím, že ji osobně rozřezal, jak je to patrné na reprodukci.
zdroj: soukromé kolekce
DEFENESTRACE V ROCE 1618
Rytina Caspara Meriana z cyklu Theatrum Europaeum, 1633. Vyobrazení defenestrace císařských místodržících z oken dvorské kanceláře je ideální a neodpovídá skutečnosti, neboť prostory dvorské kanceláře vypadaly poněkud jinak. foto: M. Frouz
Narůstající rozpory mezi císařem Matyášem a českými stavy byly povahy politické a konfesionální. Postupně narůstaly spory mezi převážně protestantskými českými stavy a císařem. Rozbuškou konfliktu bylo zboření dvou luteránských sborů u Teplic a v Broumově na církevních panstvích. Stalo se tak z příkazu císařských místodržících, což stavové považovali za porušení Rudolfova Majestátu. Svolali přes svévolný zákaz císaře Matyáše, jenž porušoval ustanovení Majestátu, sjezd českých evangelických stavů, který se odehrál ve dnech 21.–22. května 1618 v Karolinu. Na jednání se dohodli ztrestat královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, které považovali za původce zákazu sjezdu, ačkoliv ve skutečnosti byl iniciátorem zákazu Matyášův ministr a důvěrník kardinál Melchior Khesl.
Zbourání prvního luteránského kostela v Hrobech u Teplic, který byl postavený v roce 1614 na panství církevní vrchnosti. Zbořen byl 11. prosince 1617 na příkaz arcibiskupa pražského Jana Lohelia. Stal se tak jedním z podnětů stížnosti stavů.
foto: M. Frouz
Martin Luther, kol. 1580, nástěnná malba v kostele sv. Anny v Krupce. Jde o nejstarší zobrazení Martina Luthera v Čechách
zdroj: soukromé kolekce
Křídlo Pražského hradu s okny kanceláře. Místodržící a písař Fabriucius byli svrženi z oken druhého patra kanceláře. Pád přežili díky svažujícímu se terénu.
foto: M. Frouz
„Edle Hern, da habt Ihr den anderen.“
V předvečer sjezdu nenechali stavové v pražských kostelích číst prohlášení k nadcházejícím událostem, z něhož bylo zřejmé, že si nechtějí uzavřít cestu k jednání s panovníkem. Ráno 22. května 1618 se stavové sešli v paláci Albrechta Smiřického a dohodli se, že druhý den ztrestají královské místodržící.
Dne 23. května 1618 po osmé hodině ranní pronikli ozbrojení stavové do Hradu, což jim umožnil hejtman Pražského hradu katolický konvertita Diviš Černín.Shromáždili se v Zelené světnici a odtud se vypravili pod vedením Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova do Starého královského paláce, kde v Ludvíkově křídle byly kanceláře místodržících. Zde zastihli Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu z Martinic a jejich písaře Fabricia a postupně je vyhodili z oken v druhém patře z výšky přibližně 16 až 18 metrů. Když stavové zjistili, že pád přežili, začali po nich neúspěšně střílet z oken.
Václav Budovec z Budova (1551-1621) byl roku 1607 za své služby povýšen císařem do panského stavu. Byl to velice vzdělaný muž, znalý několika jazyků. Hlásil se k Jednotě bratrské. Popraven byl na Staroměstském náměstí v roce 1621.
zdroj: soukromé kolekce
Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), říšský hrabě, nejvyšší purkrabí Království českého, nejvyšší hofmistr Království českého, purkrabí hradu Karlštejna za panský stav, nejvyšší zemský komorník, nejvyšší zemský sudí Království českého a královský místodržící, vzhledem k rodové tradici a svému vzdělání na jezuitských školách vždy hájil katolické pozice.
zdroj: soukromé kolekce
Jindřich Matyáš hrabě Thurn (1567–1640), voják a vojevůdce, jeden z vůdců stavovského povstání, iniciátor a účastník defenestrace v roce 1618. Aktivně se pak účastnil války proti císaři. Unikl zatčení a angažoval se v bojích třicetileté války. zdroj: soukromé kolekce
NÁSLEDKY DEFENESTRACE A ČESKÉ POVSTÁNÍ
Václav Brožík, Polyxena z Lobkovic odmítá vydat stavům zraněného Slavatu. Historizující obraz zachycuje situaci, kdy Polyxena z Lobkovic odmítá vydat stavům vedeným hrabětem Thurnem zraněného Slavatu, jenž je zobrazen na lůžku v pozadí. zdroj: soukromé kolekce
Pražské Jezulátko. Vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze Polyxena z Lobkovic. foto: M. Frouz
Vilém Slavata, který se při pádu zranil o římsu, vyslal střelnou modlitbu k Panně Marii a věřil, že byl s její pomocí zachráněn.
Tuto zázračnou událost dal vymalovat na obraze dodnes se nacházejícím na zámku v Jindřichově Hradci. Zraněný Slavata byl přenesen do paláce paní Polyxeny z Lobkovic, která ho ošetřila a následně ho statečně odmítla stavům vydat. Po defenestraci odvedli stavové z dvorské kanceláře pod čestnou stráží členy zemské vlády – nejvyššího purkrabího a Matouše Děpolta
z Lobkovic.
K povstání se připojila většina českých měst. V čele země stanulo třicetičlenné Direktorium, v němž byli zástupci stavu panského, rytířského i městského. Bohužel se záhy začali členové Direktoria obohacovat z pokladu a sbírek, které nashromáždil Rudolf II. Direktorium rozeslalo protestantským stavům v Evropě žádost o pomoc, ale výsledek byl nedostatečný.
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652), říšský hrabě, vladař domu jindřichohradeckého, nejvyšší kancléř Království českého, nejvyšší hofmistr Království českého, nejvyšší číšník Království českého, nejvyšší zemský komorní Království českého, nejvyšší zemský sudí Království českého, nejvyšší dvorský sudí Království českého, prezident české komory, karlštejnský purkrabí za panský stav, dvorský maršálek, rytíř Řádu zlatého rouna, pocházel z protestantské rodiny, byl mužem zcestovalým a vzdělaným. Sepsal paměti, v nichž vyjadřuje určité zklamání z pobělohorských poměrů. zdroj: soukromé kolekce
Matthäus Merian, portrét Melchiora, kardinála Khlesla, 1662, rytina z cyklu Theatrum Europaeum. Melchior, kardinál Khlesl (1552–1630) pocházel z protestantské rodiny, ale konvertoval ke katolicismu. Roku 1598 se stal vídeňským biskupem. Byl blízkým rádcem císaře Matyáše. Ferdinand II. ho nechal internovat z důvodu mírného postupu proti protestantům. zdroj: soukromé kolekce
„Ježíši, Marie, smiluj se nade mnou.“
Ze země byli postupně vyhnáni jezuité a zkonfiskovány statky katolické šlechty odporující povstání. Usneseno bylo také to, že nejvyšší zemské úřady budou obsazovány pouze protestanty. Moravský sněm se usnesl, že povstání nepodpoří, Karel starší ze Žerotína, člen Jednoty bratrské, zprvu zaujal neutrálnístanovisko. Hrabě Thurn s vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, ty však nedobyl. Lépe si vedl Petr Arnošt II. Mansfeld, jenž se zmocnil katolické Plzně. Oba přitom plenili statky katolické šlechty. Naopak na úkor protestantské šlechty živili svá vojska katoličtí generálové Jindřich Duval Dampierre a Karel Bonaventura Buquoy.
Dne 9. listopadu 1618 došlo k bitvě u Lomnice, v níž zvítězil Thurn nad Buquoyem. Klíčové bylo, že císař Matyáš, ochotný ke kompromisům, 20. března 1619 zemřel.
Novým vladařem se stal Ferdinand II. Štýrský, jehož stavové přijali za krále již v roce 1617. Koncem dubna 1619 vpadl Thurn na Moravu, kde protestantští stavové bez souhlasu většiny vytvořili moravské direktorium. Stavové uzavřeli konfederaci s Moravou, Uhrami, rakouskými protestantskými stavy, Slezskem a oběma Lužicemi. Následně Thurn, jehož podporovali někteří protestantští stavové v Rakousku, neúspěšně obléhal Vídeň.
První české tažení na Vídeň r. 1619. Matthaei Merians z cyklu Theatrum Europeanum r. 1635, Státní oblastní archiv v Třeboni. foto: M. Frouz
Císař Matyáš (1557–1619) vystřídal na císařském a českém trůně Rudolfa II., avšak sídlil ve Vídni. Jeho kompromisní politika byla pro všechny strany zklamáním. Jeho nástupcem se v roce 1619 stal se Ferdinand II. Štýrský (olej na plátně).
zdroj: soukromé kolekce
Císař Ferdinand II. (1608–1652) byl úspěšným panovníkem, jenž rozdrtil české povstání, poradil si se vzpourou v Uhrách a projevil i vojenské nadání, když v bitvě u Nördlingenu pokořil švédskou armádu. Nelítostně zúčtoval se vzbouřenými českými stavy a provedl v zemi důslednou rekatolizaci. zdroj: soukromé kolekce
