17. listopad 1989 | Den boje za svobodu a demokracii, Mezinárodní den studentstva
Uspějete v našich kvízech na jedničku? Co se stalo 17. listopadu roku 1989, že to vedlo ke státnímu převratu? A proč se revoluci, která změnila novodobou českou historii, říká sametová?
17. listopad se v Česku vztahuje ke dvěma historickým událostem. V roce 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol a v roce 1989 začala sametové revoluce.
17. listopadu 1989
17. listopadu 1989 se konala povolená demonstrace k padesátému výročí uzavření českých vysokých škol. Po jejím oficiálním ukončení se velká část demonstrantů vydala na pochod do centra města, aby projevila nesouhlas s tehdejším komunistickým režimem.
Policie demonstranty postupně obklíčila na Národní třídě a surově je zbila, což odstartovalo tzv. sametovou revoluci, která vedla k pádu komunistického režimu. Sametovou revolucí je toto období nazýváno proto, že kromě událostí právě ze 17. listopadu nebyla revoluce provázena násilím a během změny režimu nikdo nezemřel.
17. listopad 1939
15. listopadu roku 1939 byl pohřben student Jan Opletal, který čtyři dny předtím podlehl následkům střelného zranění, které utrpěl během násilného potlačení demonstrace studentů k příležitosti 21. výročí vzniku Československa. Po pohřbu došlo k demonstraci, která přerostla v protiokupační protesty.
17. listopadu 1939 došlo na žádost německého vůdce Adolfa Hitlera k uzavření všech českých vysokých škol a v zemi proběhlo rozsáhlé zatýkání studentů. Více než tisícovka jich byla převezena do koncentračního tábora Sachsenhausen a v bývalých ruzyňských kasárnách Němci popravili devět studentů, kteří podle nich stáli v čele studentských organizací.
Pád železné opony
17. listopad 1989. Půl století po masakru v roce 1939, bylo naplánováno pietní shromáždění studentů, které ale přerostlo v protirežimní demonstraci, která vedla ke svržení totalitního režimu v Československu. Občas se pro toto období také používá označení pád železné opony.
Železná opona, tedy hranice mezi západním a východním blokem, existovala od konce druhé světové války v roce 1945 až do konce studené války v roce 1991 v různých zemích, Česko nevyjímaje. Na české západní hranici se začala vytvářet od roku 1948. Československá železná opona postupně padala během prosince roku 1989.
Osobnosti sametové revoluce a její průběh
V osmdesátých letech se v Československu pomalu rozvolňoval komunistický režim, což umožnilo opozici větší aktivitu. Stále častěji se pořádaly demonstrace a revoluční nálady přiživil také sovětský prezident Michail Gorbačov svým rozhodnutím o opuštění Brežněvovy doktríny, která Sovětskému svazu umožňovala intervenovat v přidružených zemích.
Na 17. listopad 1989 bylo domluveno shromáždění studentů na Albertově, aby uctili památku Jana Opletala a vzpomněli na padesáté výročí uzavření českých vysokých škol. Sešlo se jich několik tisíc. Na začátku demonstrace se slova ujal Josef Šárka, účastník Opletalova pohřbu v roce 1939.
Pietní akt se ale brzy proměnil v protirežimní demonstraci, kdy dav skandoval hesla jako Zrušte monopol KSČ! a Chceme svobodné volby! Průvod se pak vydal na Vyšehrad, kde lidé pokládali květiny k hrobu Karla Hynka Máchy, a na závěr se hromadně zpívala státní hymna.
Po skončení demonstrace většina účastníků pokračovala na Václavské náměstí. Cestu jim ale zahradily bezpečnostní složky. Špacír protestujících se proto odklonil na nábřeží, odkud putoval směrem na Národní třídu. Pochodující dav byl na Perštýně zastaven a obklíčen Veřejnou bezpečností. Demonstranti volili cestu nenásilí, takže si posedali na zem a jen skandovali různá hesla, například Máme holé ruce! nebo Vy nás máte chránit!
Bezpečnostní složky ještě více sevřely obklíčení a zároveň vyzvaly dav k opuštění prostoru. Nebylo však kudy odejít, a tak policie pro „neuposlechnutí“ výzev začala účastníky protestu surově bít. Stovky lidí utrpěly při zásahu zranění a mnoho jich bylo odvezeno v poutech. Brutální zásah policie pobouřil většinu společnosti. Následující den se v Realistickém divadle sešli herci a začali se studenty organizovat stávku.
Klíčovou událostí bylo oznámení o ubitém studentovi Martinu Šmídovi, což vyburcovalo celou společnost k činům. Nakonec se ukázalo, že informace byla falešná.
Opozice v čele s Václavem Havlem, Alexandrem Vondrou, Rudolfem Battěkem, Janem Urbanem a dalšími začala 19. listopadu formovat Občanské fórum (OF) a studenti založili koordinační stávkový výbor.
V průběhu následujícího týdne lidé po celé republice demonstrovali. Studenti a členové OF organizovali stávky a vyjednávali s vládou. Hlavními místy setkání byly Václavské náměstí a Letenská pláň, kde k lidu promlouvaly osobnosti politické, kulturní i sportovní sféry.
20. listopadu se konala schůze vlád Československa, Česka a Slovenska a premiér Ladislav Adamec se poprvé setkal s představiteli OF. Na Václavském náměstí se večer sešlo přes sto tisíc lidí a hned ráno se tam vrátili.
Večer 21. listopadu si zhruba 200 tisíc lidí na Václavském náměstí vyslechlo projevy představitelů OF a řady významných osobností, které promluvily z balkonu Melantrichu. Poprvé vystoupil i Václav Havel, který ohlásil program OF.
Na mimořádném jednání ÚV KSČ 24. listopadu se vzdali svých funkcí generální tajemník Miloš Jakeš i ostatní členové předsednictva ústředního výboru.
25. listopadu se uskutečnila nejrozsáhlejší demonstrace v rámci sametové revoluce. Na Letenské pláni se sešlo na 800 tisíc lidí.
V pondělí 27. listopadu proběhla na celém území ČSSR generální dvouhodinová protestní stávka, do níž se zapojila většina institucí po celé republice, a vláda nakonec 7. prosince rezignovala.
Nová vláda byla jmenována o tři dny později. V kabinetu Mariána Čalfy usedlo deset komunistů, po dvou členech měli lidovci a socialisté a sedm bylo nestraníků. Prezident Gustav Husák rezignoval.
V tu dobu se také postupně otevíraly hranice Československa a do vlasti se začali vracet emigranti. 28. prosince byl Alexandr Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a 29. prosince byl Václav Havel zvolen československým prezidentem.
Václav Havel
Z disidenta prezidentem. Tak by se dala shrnout politická kariéra prvního československého a českého prezidenta po pádu komunismu, dramatika a vůdčí osobnosti českého disentu. Ve světě Václava Havla proslavilo humanistické poselství shrnuté v často citovaném výroku „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Zemřel 18. prosince roku 2011 ve věku 75 let.
Když se v listopadu 1989 hroutila moc KSČ a na postech ve vedení státu nastalo veliké střídání, byl už Václav Havel takovou ikonou, že si málokdo uměl představit kohokoliv jiného jako nástupce komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Na Pražském hradě vydržel celkem 13 let, během kterých si kromě uznání za své zásluhy ale nezřídka vysloužil i kritiku.
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze. Vyrůstal v bohaté podnikatelské a kulturně založené rodině. Kvůli buržoaznímu původu nemohl po roce 1948 studovat humanitní obory. Vyučil se chemickým laborantem, absolvoval večerní gymnázium a poté studoval na Ekonomické fakultě ČVUT. Odtud se snažil přejít na AMU, kde byl odmítnut, a ČVUT už jej zpátky nepřijala.
Havel dramatik
Po vojně nastoupil v roce 1959 do pražského Divadla ABC jako jevištní technik. Během šedesátých let se mu podařilo dálkově vystudovat dramaturgii na DAMU. Od roku 1960 působil v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik, později se vypracoval na dramaturga, asistenta režie i autora her. Jeho první nastudovanou hrou byla v roce 1964 Zahradní slavnost. Ve stejném roce se oženil s Olgou Šplíchalovou, která jej provázela i v jeho nejtěžších obdobích.
Během následujících let napsal dalších 16 her a stal se významným představitelem absurdního dramatu.
Jeho poslední hra Odcházení o osudu vysloužilého politika vyšla v roce 2007. Její uvedení v Česku provázely spory; po neúspěšném jednání s Národním divadlem a s Divadlem na Vinohradech nakonec hru nastudoval režisér David Radok v Divadle Archa.
Havel disident
Havlovu politickou angažovanost naplno odstartovalo v roce 1968 Pražské jaro, kdy působil v Klubu angažovaných nestraníků. Hlásal, že skutečnou demokracii zaručuje jedině možnost volby minimálně ze dvou nezávislých politických sil, a požadoval uznání nekomunistických názorů.
Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy se otevřeně vyjadřoval k politické situaci, načež mu nastupující normalizační režim znemožnil další působení v divadle, což jeho politické aktivity ještě víc podnítilo.
V roce 1974 pracoval jako dělník v pivovaru, kde načerpal inspiraci k jedné ze svých nejbrilantnějších her Audience, k níž neodmyslitelně patří Pavel Landovský v roli sládka.
Jeho činnost proti politickému útlaku se stupňuje, v roce 1975 píše otevřený dopis prezidentovi Husákovi, o dva roky později se podílí na vzniku Charty 77, občanské iniciativy kritizující nedodržování lidských a občanských práv, za což si vysloužil pobyt ve vyšetřovací vazbě.
V roce 1978 se stává jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V říjnu 1979 byl za činnost ve Výboru spolu s Petrem Uhlem, Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou odsouzen do vězení, kde strávil pět let, propuštěn byl na jaře 1984 kvůli onemocnění. Dobu strávenou v kriminále zachytil ve svých Dopisech Olze.
I přes perzekuci ze strany komunistických úřadů pokračoval i ve druhé polovině 80. let v opoziční politické činnosti. Havel byl uvězněn celkem třikrát a v komunistických věznicích strávil téměř pět let.
Postupně se stává nejznámějším českým disidentem, a to hlavně v zahraničí, kde jsou uváděny jeho hry a publikována jeho díla, za něž dostává i ocenění.
V prosinci 1988 se účastní snídaně s tehdejším francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem, který tímto setkáním v podstatě uznal legitimitu československé opozice. Den na to, 10. prosince 1988 veřejně vystupuje na pražském Škroupově náměstí překvapivě povolené manifestaci ke Dni lidských práv. Krátce na to byl opět zatčen a uvězněn.
Tlak opozice, v níž hrál klíčovou úlohu, nakonec přispěl k pádu komunistického režimu v listopadu 1989.
Havel prezident
Poté, co 17. listopadu 1989 začala Sametová revoluce policejním rozehnáním studentské demonstrace na Národní třídě v Praze, stává se Havel jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF), v němž se spontánně sdružily různé nezávislé občanské protitotalitní proudy.
Politická přeměna země nabrala rychlý spád a bylo jasné, že komunistický režim se hroutí, což potvrdil i prezident Husák oznámením abdikace. Po krátkém váhání mezi Havlem a Alexandrem Dubčekem se OF 8. prosince shoduje na tom, že kandidátem na post prezidenta ČSSR bude Václav Havel. Po intenzivní kampani „Havel na Hrad“ bylo i poslancům komunistického Federálního shromáždění jasné, že jeden z jejich dosavadních úhlavních nepřátel je jediným myslitelným kandidátem, a 29. prosince 1989 ho ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolili prvním mužem země. Havel se stal po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem Československa.
Havel se stal ztělesněním nadějí velké části českého a slovenského národa, od začátku však zdůrazňoval, že situace je obtížná. „Naše země nevzkvétá,“ oznámil otevřeně občanům z televizních obrazovek v novoročním projevu 1. ledna 1990.
Jeho první volební období se odehrálo ve znamení přípravy prvních svobodných voleb obnovování principů demokratické společnosti.
Učinil však také některá rozhodnutí, která mu později byla vytýkána, jako například relativně smířlivý postoj k exponentům komunistického režimu, či rozsáhlá amnestie, která údajně zvýšila kriminalitu v zemi, což se ale ve statistikách nikdy nepotvrdilo.
Druhé Havlovo funkční období, do kterého jej v červenci 1990 poslali už poslanci vzešlí ze svobodných voleb, poznamenalo tření mezi oběma federálními republikami, které začalo tzv. pomlčkovou válkou o název společného státu a vyvrcholilo rozpadem federace. Havel byl pro zachování společného státu, otěže však převzali jeho političtí konkurenti, předseda ODS Václav Klaus na české straně a šéf HZDS Vladimír Mečiar na slovenské a konec Československa se neodvratně blížil. Havlův vnitropolitický vliv slábl a na Slovensku se setkal s otevřeným odporem v podobě skandování „Dosť bolo Havla“. Když jej parlament nezvolil prezidentem do dalšího volebního období, odstoupil z funkce prezidenta federace.
Na mezinárodní scéně přitom uspěl při začleňování země do západního světa a odpoutání se ze sféry sovětského vlivu. Z Československa odešli sovětští vojáci, zemi navštívil prezident USA George Bush i papež Jan Pavel II., začíná se pracovat na vstupu do NATO a EU.
V čele samostatné České republiky stanul Václav Havel 26. ledna 1993 a vydržel na Hradě deset let, tedy maximální možnou dobu dvou funkčních období.
Jeho působení bylo v této době charakterizováno vzájemným pnutím mezi ním a pravicovou částí českého politického spektra, zejména ODS v čele s Václavem Klausem, během jehož vlády podle Havla začala mezi Čechy panovat „blbá nálada“. Tíhnul naopak k malým středovým stranám a v roce 1997 podpořil protiklausovské křídlo v rozštěpené ODS, z nějž posléze vznikla Unie svobody. Když poté jmenoval úřednickou vládu Josefa Tošovského bez Klause, znamenalo to definitivní rozkol mezi oběma výraznými Václavy.
V zahraniční politice dominuje Havlovu působení v čele ČR zejména přijetí země do NATO v roce 1999, pokročení v přípravách na vstup do EU a také Česko-německou deklarací z roku 1997, která obsahovala vzájemné omluvy obou stran za způsobená bezpráví. Havel jako jednoznačný spojenec USA otevřeně podpořil bombardování Jugoslávie v roce 1999 i útok na Afghánistán v roce 2001.
Havlův soukromý život ve druhé polovině 90. let poznamenala především ztráta manželky Olgy, která podlehla dlouhodobé nemoci v lednu 1996.
Když se v polovině následujícího roku začala objevovat po jeho boku herečka Dagmar Veškrnová, odpovídal na otázky novinářů: „A proč ne?“ Po sňatku v lednu 1997 byla nová první dáma u části veřejnosti neoblíbená, počáteční averze k populární herečce, z níž se stala první dáma, časem vychladla.
Havel v té době také začíná mít vážné potíže se zdravím (viz samostatná kapitola), na veřejnost také pronikají zprávy o sporech se švagrovou Dagmar o dědictví získané v restituci. Část Paláce Lucerna pak Havel prodal Chemapolu, firma později za nejasných okolností zkrachovala.
Poté, co Havla v roce 2003 vystřídal ve funkci hlavy státu jeho rival Václav Klaus, soustředil se bývalý prezident na charitativní činnost v Nadaci Vize 97 a v Nadaci Forum 2000, která od roku 1997 pořádá každý rok v Praze setkání významných světových osobností. Do politiky zasahoval zřídka, například v roce 2009 vyjádřením podpory Straně zelených.
Takřka celý rok 2011 žil Havel spíše v ústraní na chalupě na Hrádečku na Trutnovsku a na veřejnosti se objevoval jen zřídka. Naposledy jej lidé mohli vidět 10. prosince ve společnosti jeho přítele dalajlámy při jeho návštěvě Prahy. Havel zemřel 18. prosince ráno ve spánku na Hrádečku. Bylo mu 75 let.
použité zdroje: novinky.cz, wordwall.petr.cz, google.com
